Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hrabě Alexander Giannini markýz Carpeneto Suavio

První minér Marie Terezie hrabě Giannini markýz Carpeneto Suavio a Bílovec

c.a k. polní podmaršál, tajný rada, ředitel Vojenské akademie

S historií bíloveckého zámku jsou kromě rodu Sedlnitzkých z Choltic spjaty další dvě významné šlechtické rodiny: Pražmové z Bílkova a trochu neprávem opomíjený baronský rod Poppenů-Odersch.

O tom, že cesty historie jsou opravdu spletité nás opět přesvědčila jedna žádost z Německa. Vojenský historik pan Harald Skala poslal na bílovecký zámek dotaz na příbuzenskou vazbu rodiny von Poppen a italské hraběcí rodiny Giannini. Při studiu archivních pramenů vyplynulo, že rod markýzů Carpeneteto má ještě blíže ke staviteli renesančního bíloveckého zámku Bernardu Pražmovi z Bílkova. Manželství bíloveckého pána zůstalo bezdětné proto ve svém testamentu ze 17. července 1594 odkazuje celý obrovský majetek synovcům Karlovi, Šeborovi a Vilémovi. Právě Vilémův (1586-1666 Velká Polom) vnuk hrabě František Vilém Pražma z Bílkova se oženil s Marií Magdalenou hraběnkou Giannini-Carpinetti di Suavio e San Martino.

Ze slunné Italie do Slezska

grafen-giannini.jpgRod markýzů Giannini byl usazený původně v italských vévodstvích Modena a Mantua. Jedna z věteví rodu přesídlila v 18. století do Slezska kde vlastnili panství Dobroslavice (bývalý okres Bílovec) a Hlučín.

Hrabě Karel Antonín byl v roce 1708 byl povýšen do stavu říšských hrabat, titul mu byl potvrzen 1712 císařem KarlemVI. Zastával významnou funkci tajného rady vévody z Modeny a jeho vyslance u vídeňského dvora. Většinu života prožil v Bratislavě. Zemřel v S. Martino Gusnago 23. července 1742 v paláci Secco-Pastore.

Hrabě Giannini měl z pěti manželství celkem 13 dětí. S první manželkou kněžnou Marií Eleonorou Schleswig-Holstein měl dceru Marii Magdalenu později provdanou za hraběte Pražmu z Bílkova a syna Mons. Dr. Františka Řehoře hrabě Giannini, markýze z Carpineta  (9. března 1693 Modena – 24. ledna 1758 Olomouc). Byl olomoucký a vratislavský kanovník, probošt u sv. Mořice v Olomouci a významný představitel učeného katolického osvícenství na Moravě.

Jeho druhá manželka Marie Antonie baronka von Russenstein majitelka pantví Hopfenbach (Hmeljnik- Slovinsko) přivedla na svět 15. července 1719 ve Vídni Arnošta Bedřicha Alexandra hraběte Giannini markýze z Carpeneta Suavio. Také životní deník tohoto syna byl již dopředu a zcela jasně nalinkován.

Ve víru sedmileté války, vrchním ubytovatelem generála Laudona

Alexander Giannini sloužil zprvu v pěším pluku „Marquis Anton Otto Botta d´Adorno“ č. 12 ve kterém dosáhl hodnosti podplukovníka. Na samém počátku „Sedlmileté války“ (1756-63) 26. září 1756 po velmi krvavé potyčce s Prusy u Náchoda padl na krátkou dobu do nepřátelského zajetí.

V dubnu 1757 byl přijat k inženýrskému sboru kde rychle dosáhl povýšení na plukovníka.

pevnostni-inzenyr.jpgBěhem obležení Olomouce vojsky pruského krále Friedricha II. si velitel pevnosti Marschall von Burgholzhausen stěžoval na nedostatek schopných štábních důstojníků. Giannini nabídl vrchnímu veliteli maršálu L. Daunovi že se pokusí nepozorovaně proniknout z pevnosti. Vyrazil za hluboké bezměsíčné noci 17. května v doprovodu 2 inženýrů a 15 puškařů. Ještě za tmy se přikradli k předsunutému pruskému strážnímu stanovišti čtvrt míle od olomoucké pevnosti. Nikdo z Prusů neměl nejmenší tušení, že by nepřítel mohl být tak blízko. Pokus se zdařil – z obležené pevnosti se dalo nepozorovaně pronikat do týlu nepřítele. Svými znalostmi pak nemálo přispěl k uhájení Olomouce. Velitel pevnosti jakož i další generálové jej pak navrhli k udělení rytířského kříže řádu Marie Terezie obdržel 4. prosince 1758 zároveň s pol. podmaršálem Josipem Draškovićem, plukovníkem Alfsonem a generálem jezdectva Karlem markýzem de Ville. Král Friedrich zamýšlel dobytím Olomouce otevřít si cestu k rozhodujícícmu úderu na Vídeň. Po pádu olomoucké pevnosti měl v úmyslu vstoupit do Čech a zmocnit se Prahy.

Svými válečnými zkušenostmi a neutuchající pílí získal hrabě Giannini u generality a hlavně u pol. maršála Laudona značnou důvěru. Ve válečných letech 1759 – 1762 mu proto byla svěřena velmi důležitá funkce generálního ubytovatele (General-Quartiermeister) v Laudonově sboru a 12.února 1760 byl povýšen na generálmajora.

Polní zbrojmistr Laudon se rozhodl k důraznému útoku na komplex svídnické pevnosti. Generálmajor Giannini po důkladné obhlídce terénu vypracoval detailní pokyny pro zdařilý útok. Podle jeho plánu byly zorganizovány čtyři úderné oddíly složené z granátníků a dragounů, kterým bylo na podporu přiděleno několik houfnic a šestiliberních děl. Do každého úderného oddílu bylo zařazeno několik desítek zákopníků, zedníků a pomahačů s žebříky a bořícím nářadím. Útok byl stanoven na 1. říjen 1761 třetí hodinu ranní. Večer již byla pevnost v rukou generála Laudona.

Statečný šlechtic inženýr

V  srpnu 1762 chtěli Prusové dobýt Svídnici zpět. Jedné útočné formaci velel sám pruský král Friedrich.

laudon.jpgGiannini nabídl opět své služby a zůstal v pevnosti jako zástupce velitele pevnosti hraběte Guasca. Giannini pak se sobě vlastní přirozenou obezřetností velel pevnostní pěchotě. O jeho činnosti se Guasco několikrát pochvalně vyjádřil v hlášeních maršálu Daunovi. Když bylo zřejmé že se pevnost již dlouho neudrží, vypracoval hrabě Giannini velmi smělý plán podle kterého se posádka měla probít k Daunově hlavní armádě. Plán byl schválen. Od rána do večera houkala děla a rachotila střelba z pušek, smrt kosila hrdinné obránce po stovkách. V noci se dávali do práce Gaianniniho minéři, prokopávali tunely směrem k nepříteli a uchystat Prusům co nejříjemnější překvapení. Ale přípravy k provedení celého riskantního plánu zabraly tolik času že se nakonec neuskutečnil. Giannini dostal toho dne hrdou přezdívku „První minér Marie Terezie“.

Hrabě Guasco však musel přes veškerou snahu 9. října 1762 vyhlásit kapitulaci svídnické pevnosti. Friedrich II. hrdinný odpor obránců vysoce hodnotil, posádce povolil vypochodovat z pevnosti pod prapory a za zvuků plukovní hudby. Při obědě který nechal král připravit pro zajaté důstojníky prohlásil:Pro všechny kteří mají za úkol chránit obležené pevnosti jste dali krásny příklad. Váš hrdinný odpor mne stál 8.000 mužů“.

Alexander Giannini byl ze zajetí propuštěn až po podepsání míru v Hubertusburgu v únoru 1763.

Jeho zásluhy ocenila královna Marie Terezie však již dříve: 21. října 1762 obdržel Velkokříž řádu Marie Terezie a 30. října byl povýšen na polního podmaršála (FML).

Ředitelem vojenské akademie a pán na Dobroslavicích

Polní podmaršál Giannini byl po válce jmenován ředitelem Vojenské akademie.

Hrabě Alexander Giannini markýz Carpeneto byl od 26. dubna 1744 ženat s Leopoldinou baronkou von Poppen-Odersch, její dědeček František baron von Poppen pán na Sedlnici, Oldřišově, Jezdkovicích a Drslavi byl se svou ženou Eleonorou Isaldou Sedlnitzkou z Choltic, spolumajitelem bíloveckého panství. Otec Leopoldiny hraběnky Giannini, Leopold Rudolf baron Poppen se narodil 9.srpna 1682 ještě na bíloveckém zámku.

dobroslavice-1.jpgManželství Leopoldiny a Alexandra Gianniniho vydrželo sice dlouhých 22 let, ale nebylo šťastné. Po společné dohodě, bylo rozvedeno roku 1766, což musel být na tehdejší dobu obrovský skandál. Leopoldina ve své závěti datované 1.března 1771 odkázala svůj statek a zámek Drslav (dnes Dzierzyslaw okr. Glubczyce/PL) králi Friedrichovi II. Ten však dědictví odmítl. Lepoldina zemřela 6. ledna 1773 na svém zámku drslavském zámku, který tolik milovala. Zámek hraběnky Giannini dnes již také nestojí.

Ernst Friedrich se znovu neoženil. Ve své závěti odkázal panství Dobroslavice a dvůr v Plesné včetně obrazů, šperků, knih, koní i řádu který obdržel od Marie Terezie svému strýci plukovníkovi Josefu hraběti Wengerskému. Další části majetku získali sestry jeho bývalé manželky, Maria Johanna baronka von Poppen provdaná hraběnka Gessler a Marie Gabriela Antonia Walburga baronka von Poppen provdaná Skrbenská z Hříště.

Říšský hrabě Ernst Friedrich Alexander Giannini zemřel po dlouhé těžké nemoci ve Vídni 7. března 1775.

dobroslavice-1945.jpgZámek hraběte Ernsta Alexandra Gianniniho v Dobroslavicích (bývalý politický okres Bílovec) měl na sklonku II. světové války podobný osud jako ten bílovecký. Při osvobozovacích bojích v dubnu 1945 zámek částečně vyhořel a obec byla z více jak 80% zničena.  Jen ten bílovecký měl opravdu více štěstí: Válkou poškozený zámek byl demolován, část zámeckého parku byla rozparcelována na nová stavební místa. 

 

(C) 2015 Eduard Valeš – kastelán Zámek Bílovec

Použitá literatura

  • H. Blasek, Beiträge zur Geschichte der k. u. k. Genie-Waffe“, 1. díl, 2. odd., Vídeň 1898

  • Österreichischer Erbfolge-Krieg 1740 – 1748“ sv. V.,Vídeň 1901

  • Jos. August Bartsch, „Olmütz im Jahre 1758 und seine frühere Kriegsgeschichte“ Olomouc 1858

  • Neues Genealogisch-Schematisches Reichs- und Staats- Hand-Buch vor das Jahr MDCCLXI“, Frankfurt a. M. 1759

  • Erzherzog Johann, „Geschichte des kaiserlich-königlichen Infanterie-Regiments Erzherzog Wilhelm No. 12, Theil II. l [Abschnitt X-XVIII: 1842-1876]. Wien, 1880.

  • A. Král z Dobré vody „Der Adel von Böhmen, Mähren und Schlesien“ Praha 1904

  • Wiener Diarium,11. Března 1775

  • Josef Zukal – ZA Opava, pozůstalost Josefa Zukala.

  • Karel Richter – Třeba i železem a krví

  • Eduard Valeš – Historie bíloveckého zámku

  • Dr. Jaroslav Zezulčík – Zámek Kunín – výstava - knihovna gen. Laudona